Josef Janošec: beskydský houslař, muzikant a hledač neobvyklého zvuku
Josef Janošec byl houslařem samoukem, primášem, zpěvákem a tanečníkem, jehož život byl pevně spojen s odlehlými beskydskými osadami. Vyráběl tradiční housle, ale pouštěl se také do vlastních konstrukčních experimentů. Nejvýraznější z nich představují nástroje s pěti, šesti nebo dokonce osmi strunami, jejichž zvuk měl jedinému hráči umožnit navodit dojem hry několika houslistů.
Tento článek vychází z příspěvku Anny Pohořálkové a Tomáše Pospíšila „Josef Janošec (1903–1985) – lidový houslař, muzikant a zpěvák z Kelčovského sedla“, který zazněl 8. listopadu 2025 na pátém ročníku Houslařské konference v Ostravě. Přednáška propojila historické prameny, dochované zvukové záznamy, vzpomínky pamětníků a průzkum Janošcových nástrojů.
Od dětských houslí k vlastní výrobě
Josef Janošec se narodil 24. května 1903 v osadě Kavalčanky na území dnešní obce Bílá. Většinu života prožil v odlehlé části Beskyd na moravsko-slovenském pomezí. S houslemi se začal seznamovat už jako dítě, když se starším bratrem Martinem při pasení dobytka vyráběli jednoduché destičkové nástroje s jedinou strunou. Od těchto prvních pokusů se postupně propracovali ke stavbě skutečných houslí.
Bratři si později pořídili housle u obchodníka v Místku a podle zakoupeného nástroje vytvořili své první šablony. Obchodník jim následně poskytl nákresy s rozměry a tloušťkami desek, podle kterých měli dále pracovat. Když se však předepsaných rozměrů drželi příliš přesně, výsledný zvuk nesplňoval očekávání. Teprve ve chvíli, kdy začali tloušťky desek upravovat podle vlastní zkušenosti a sluchu, jejich nástroje obchodníka zaujaly natolik, že je od nich začal odebírat.
Podle pozdějších Janošcových vzpomínek vyrobili oba bratři přibližně dvě stovky houslí. Pracovali s modely inspirovanými nástroji Stradivariho, Guarneriho a Stainera, používali lihové i olejové laky a dobře se orientovali také ve výběru rezonančního dřeva. Za svou práci získali v roce 1926 na výstavě v Místku první cenu a zlatou medaili.
Slib daný bratrovi
Martin Janošec zemřel ještě před dovršením sedmadvaceti let. Josef mu před smrtí slíbil, že bude v jejich společné houslařské práci pokračovat. Lásku obou bratrů k řemeslu připomíná také nápis na Martinově náhrobku, který jej označuje jako samouka ve výrobě houslí oceněného na výstavě v Místku.
Josef svůj slib dodržel. Vedle běžných čtyřstrunných houslí začal postupně experimentovat s počtem a uspořádáním strun. Vznikly tak nástroje s pěti, šesti a nakonec i osmi strunami, které se staly nejvýraznější a nejneobvyklejší částí jeho houslařské práce.
Když jedny housle měly znít jako několik nástrojů
Smyslem Janošcových úprav nebylo pouze vytvořit konstrukční kuriozitu. Josef žil a často hrával v prostředí horské samoty, a proto hledal plnější zvuk připomínající společnou hru několika muzikantů. Struny zdvojoval podobně jako u mandolíny a některé tóny záměrně ladil s nepatrnými rozdíly. Jejich souzvuk se tak lehce chvěl a vytvářel dojem širšího zvukového prostoru.
Janošec si zároveň uvědomoval, že tento způsob hry není vhodný pro běžné kapelní muzicírování. Vícestrunné housle používal především při sólové hře, kdy chtěl dosáhnout dojmu, že se k jedinému muzikantovi přidávají další houslisté. Neobvyklé nástroje tedy nevznikaly samoúčelně, ale jako odpověď na konkrétní hudební představu a prostředí, v němž jejich tvůrce žil.
V roce 1980 získal Josef Janošec na soutěži výrobců lidových hudebních nástrojů v Detvě cenu Dr. Ladislava Lenga za výrobu šesti- a osmistrunných houslí. Část jeho nástrojů je dnes uložena v muzejních a soukromých sbírkách. Několik exemplářů vlastní také houslař Tomáš Pospíšil, který se dlouhodobě zabývá výzkumem regionálního houslařství.
Tomáš Pospíšil při přednášce o Janošcovi
Primáš a nositel beskydské hudební tradice
Josef Janošec nebyl pouze výrobcem nástrojů. Byl rovněž vyhledávaným primášem, zpěvákem, tanečníkem a znalcem beskydského hudebního repertoáru. V horské hospodě a turistické chatě, kterou provozoval, se konaly svatby a další společenská setkání obyvatel z české i slovenské strany hor.
Od padesátých let za Janošcem přicházeli členové folklorních souborů, sběratelé lidových písní a hudební badatelé. Zajímaly je nejen jednotlivé melodie, ale také jeho osobitý způsob hry a přemýšlení o zvuku houslí. Některé pořízené záznamy se bohužel ztratily, přesto Janošcův repertoár a způsob muzicírování ovlivnily další generace beskydských muzikantů.
Janošec také skládal vlastní písně. Jedna z nich vypráví o hledání javorového dřeva pro nové housle a pozoruhodným způsobem spojuje okolní beskydskou krajinu s jeho houslařským řemeslem. Jeho osobnost tak nelze rozdělit na výrobce nástrojů a muzikanta – obě stránky se v jeho životě neustále vzájemně ovlivňovaly.
Jeho hru a vyprávění zachytili také dokumentaristé ostravského televizního studia. Ve filmu věnovaném vícestrunným houslím mohl Janošec sám předvést rozdíl mezi běžným nástrojem a houslemi se zdvojenými strunami a vysvětlit svou představu o jejich zvuku.
Příběh znovu objevený
Josef Janošec zemřel 27. října 1985. Nikdo z rodiny už v jeho výrobě houslí nepokračoval, dochované nástroje však zůstávají svědectvím o prostředí, v němž se řemeslná zkušenost nepředávala prostřednictvím odborného školení, ale pozorováním, zkoušením, praktickou prací a vlastním hudebním sluchem.
K novému zájmu o jeho osobnost přispěl Tomáš Pospíšil. Ve starší houslařské literatuře narazil na zmínku o výrobci uváděném pod zkomoleným příjmením Janoušec. Když se k němu později dostaly nástroje s vlastnoručně psanými vinětami, mohl správné jméno jejich tvůrce ověřit a začít jeho život a dílo podrobněji zkoumat.
Spolupráce s Annou Pohořálkovou z Ostravského muzea umožnila zasadit dochované housle do širších etnografických, hudebních a historických souvislostí. Muzejní prameny, zvukové nahrávky a praktická znalost konstrukce nástrojů se vzájemně doplnily. Výsledkem nebylo pouze představení několika neobvyklých houslí, ale především obnovení příběhu člověka, který spojoval řemeslo s živou hudební tradicí beskydského regionu.
Také regionální houslaři patří do historie oboru
Příběh bratří Janošců připomíná, že dějiny houslařství netvořili pouze slavní mistři z velkých výrobních center. Patří do nich také regionální výrobci a samouci, jejichž nástroje vznikaly pro konkrétní muzikanty, místní hudební tradici a někdy i pro zcela osobitou představu o tom, jak mají housle znít.
Právě podobná témata ukazují smysl Houslařské konference. Osobní setkání houslařů, muzikologů, muzejních pracovníků a hudebníků umožňuje spojit informace rozptýlené v archivech, sbírkách, odborné literatuře i rodinné paměti. Díky tomu lze znovu objevovat osobnosti a nástroje, které by jinak mohly z dějin českého houslařství téměř zmizet.
Zdroje: příspěvek Anny Pohořálkové a Tomáše Pospíšila přednesený na Houslařské konferenci 2025; Petr Broulík: Horal Janošec se stal legendou. V Beskydech zpíval, hrál a vyráběl housle, Magazín PATRIOT, 17. listopadu 2025.